170703_Tábor_052

Tábor 2017 – 4. den

Sdílet obsah na...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest

Po několikadením putování jsme se dostali na zvlněné planiny. Cesta probíhala v klidu a v pohodě. Ale dnešní den byl pro naši výpravu velmi nepříjemný. Už od brzkého rána viselo cosi ve vzduchu, ale teprve když slunce začalo stoupat po obloze, tak se to začalo projevovat. Nejdříve to znělo jak vzdálené hřmění, ale obloha byla bez mráčku, pouze v dálce nad obzorem bylo vidět zvířený prach. Hned byli vysláni zvědové, aby zjistili co se děje, zda nám nehrozí nebezpečí. Asi za hodinu byli zpátky a už z dálky volali, abychom se sbalili a vydali na cestu ke vzdálenému lesu. Když přijeli, říkali, že se naším směrem žene ohromné stádo bizonů a pokud si nepohneme, určitě nás převálcuje. Ženy nestačily ani dokončit oběd a hned dávaly hrnce a kotlíky do vozů, muži zapřahali a jak to šlo, co nejrychleji ujížděli k lesu, aby byli mezi stromy v bezpečí. Dusot stáda byl slyšet čím dál blíž, již se i země lehce chvěla a koně se začínali plašit. Přesto se nám podařilo dostat pod ochranu stromů včas.

Ráno začalo jako obvykle budíčkem a rozcvičkou. Po ní následovala ranní očista a pak snídaně. Při ní se zkontroloval pořádek v povozech. Po snídani jsme se začali chystat na ranní nástup, abychom mohli vytáhnout vlajku na stožár za zpěvu naší táborové hymny. Když už se starší konečně začali scházet ke stožáru, ozval se z dáli dusot. A bylo to tady. To, před čím nás v Novém Yorku varovali se naplnilo. Obrovské stádo bizonů se řítilo přímo k nám. Jedinou možností byl útěk do blízkého lesa, kam bizoni určitě nevběhnou. Nastal zmatek. Členové rodin začali zmateně pobíhat mezi povozy a snažili se zachránit aspoň to nejnutnější. Někteří již měli ty důležité věci pohromadě už od té doby, co se o tomto nebezpečí dozvěděli. Ti se schovali první. Ale byli tací, kteří v tom shonu a zmatku ani nebyli schopni rozlišit, co je důležité a přehrabovali se ve svých věcech. Tito se tak tak na poslední chvíli stačili nakonec taky schovat v lese. Tam ale pak hořekovali nad tím, že si nevzali různé důležité věci, jako ti prozíraví, kteří měli vše připravené.

Nájezd bizonů jsme přežili, ale nepřežily to některé naše bedny se zásobami. Nestihli jsme je totiž včas naložit a tak zůstaly na místě našeho tábořiště. Když jsme se pro ně vrátili, našli jsme jen několik rozšlapaných konzerv. Byly jako přejeté parním válem. Nedalo se nic dělat. Naše žaludky však odmítaly přijmout tuto zprávu o zkáze potravin a vytrvale se hlásily o svůj příděl. Někteří muži tedy vyrazili na lov, aby opatřili něco k jídlu. Ženy mezitím přebíraly to, co zbylo, a hledaly zbytky rozeseté po okolí. Bylo rozhodnuto, že od této chvíle budeme mít všechno jídlo společné a budeme se o ně dělit rovným dílem. Starý hamoun Cosby mumlal něco o tom, že si každý měl vzít tolik, co potřebuje, aby nemusel žebrat u druhých, ale hned ztichl, když zjistil, že i jedna z jeho beden s proviantem byla zašlapaná bizony do země.

Po návratu na nás čekala hrozná spoušť. Věci z povozů (spacáky, boty, oblečení, kufry, deky a další) byly rozházené po celém táboře. Mezi tím se povalovaly i zásoby jídla, které taky stádo rozneslo na kopytech po celém táboře. Museli jsme si nejdřív poklidit svoje věci a pak jsme se vrhli na sbírání zásob. Rodiny se mezi sebou předbíhaly, aby těch použitelných zásob sesbírali co nejvíc. Až jsme tedy vše poklidili, vydali jsme se na lov, abychom měli něco k snědku k obědu. S různými úspěchy se nám nakonec podařilo ulovit pár divokých krocanů a také několik opozdilých bizonů, kteří hledali svoje stádo, které se tudy prohnalo. Lov byl tedy vcelku úspěšný a mohli jsme poobědvat.

170703_Tábor_054 170703_Tábor_063

Co taky nepřežilo nájezd bizonů, byla mapa, na které byly zakresleny jednotlivé parcely. Byla rozšlapaná a roztrhaná na malé kousky. Aby nedošlo k tomu, že bychom nevěděli, jaká část komu patří, museli jsme si dát práci a společnými silami jsme nejprve museli najít kousky rozcupované mapy a potom ji dát dohromady.

Odpoledne se naše rodiny vydali hledat kousky rozdupané a roztrhané mapy, bez kterých bychom se v naší nové zemi neobešli, protože na ní byly zakresleny pozemky, jaké kdo zakoupil.

170703_Tábor_071

Na naší cestě jsme se jednoho dne dostali do vápencových skal. Sluníčko svítilo a kameny pěkně hřály. V poledne jsme na ně usedli, abychom snědli svačinu. Po ní jsme se začali šplhat po skalách. Náhle jsem zakopl o kámen a spadl na jakýsi keř. Ale kdyby jen spadl, země pode mnou najednou povolila a já se zřítil do jakési jeskyně. Myslel jsem, že mám všechny kosti polámané, ale naštěstí jsem si jen pořádně natloukl. Ještě, že jsem tam nebyl sám. Volal jsem o pomoc a moji kamarádi mě naštěstí uslyšeli a vytáhli mě.

Pak se ale stalo, že vedoucí rodin náhle zmizely a zanechali po sobě zprávu, že jdou na průzkum a zanechaly po sobě různé stopy. Po nich se tedy zbylí členové jednotlivých rodin vydali, aby svoje vedoucí našli. Některé stopy byly hodně nenápadné, takže byl někdy problém je najít. Nakonec se ale všem podařilo své vedoucí najít. Byli za rybníkem, kam se musela celá rodina přeplavit na lodi. Tam našli svého vedoucího potlučeného, jak „spadl do jeskyně“ (byl svázaný). Museli ho nejprve naložit do člunu, pak ho převézt zpátky a z lodi zase vytáhnout.

Večer pak, ze samé radosti, že to všichni přežili, se sešly rodiny u velkého ohně a vyprávěli si svoje zážitky, zpívali písně a k tomu si opekli zbytky bizona. Pak šli po náročném dni unavení spát, aby mohlli další dny pokračovat v cestě.