Po týdenním harcování jsme se dostali na území Okiowů. Byli to Indiáni, kteří neradi viděli na svém území bílé tváře. Guvernér nás před nimi varoval. Líčil hrůzostrašné historky, jak Indiáni mučili bělochy. Bylo třeba projít jejich územím co nejopatrněji. Nejtěžší úsek představovala úzká soutěska ve skalách, ze které nebylo úniku, pokud by nás v ní Indiáni napadli. Bylo třeba se přes ni dostat co nejrychleji a také co nejtišeji. Každý hlásek se tam nesl s mnohonásobnou ozvěnou a každé klapnutí kopyta znělo jak výstřel z pistole. Museli jsme tedy obalit koním kopyta do hader a ženy zase obalily kola vozů, aby nebylo slyšet jejich rachot po kamení. Potom jsme za noci vyjeli. Indiáni se celý den neukázali a tak jsme doufali, že projedeme bez úhony. Jen musíme být tiší jako myšky.
Dnešní ráno bylo trochu deštivé při vstávání. Na náladě to moc nepřidávalo, ale po snídani už se začaly mraky protrhávat. Na nástupu šerif sdělil všem rodinám, že dnes musíme projít územím indiánů. Takže jsme si nabalili do batůžků pláštěnku, svačinu a vyrazili všichni dohromady na cestu. U Domanínského rybníku byla zastávka na svačinu a rodiny musely vyluštit jednu zprávu. To se po chvíli všem podařilo a v tajence byl úkol – vymyslet další sloky naší hymny. Po svačině jsme tedy vyrazili dál po asfaltové cyklostezce. To už jsme se přiblížili k indiánskému území a bylo třeba se chovat velmi tiše. byl vyhlášen na půl hodiny tichý stav, kdy se nesmělo promluvit. Všichni to dodrželi a hlavně vydrželi! Kolem poledne jsme dorazili do Bystřice k soše velkého zubra, symbolu to Bystřicka. Kolem něho jsme se rozložili a poobědvali, co jsme měli v batůžku.
Když jsme prošli tímto nebezpečným územím bez úhony, všichni si oddechli. Po tomto namáhavém úseku cesty jsme se zastavili, abychom si odpočinuli a naši nejstarší a zkušení z rodin se rozvykládali a vykládali nám, jak se správně hospodaří, co všechno musíme mít k obdělávaní polí, pěstování stád dobytka a vůbec, co všechno obnáší život na farmě. Byly to velice zajímavé zkušenosti a nápady, které se nám všem budou určitě hodit .
Po obědě jsme dorazili do Centra Eden, kde jsme absolvovali prohlídku. Byl nám přiblížen život na statku, který patřil rodu Mitrovských. V další části jsme byli provedeni chaloupkami, kde se provozovaly různá řemesla – tkaní z lnu, včelaření, hrnčířství, mletí obilí ve mlýně a další. V budově statku jsme také navštívili expozici Příběh půdy nebo přednášku o dřevě přímo od stolaře. Hodně atraktivní byla i část s koňmi. Po čtvrté hodině jsme vyrazili na cestu zpět. Abychom stihli večeři, tak nejmladší část výpravy byla přepravena 3 km před koncem povozem zpět do tábora. Tady už na nás čekal výborný bramborový guláš. Ten některým dodal tolik energie, že to vypadalo, že dneska žádný výšlap nebyl. Na některých se putování ale podepsalo, protože odpadli a usnuli.
Večer nás čekal ještě jeden úkol při noční hře. Vrátili jsme se do jeskyně, kam včera spadli vedoucí rodin. Tam jsme získali zprávu v indiánském písmu, kterou budeme muset rozluštit, abychom zjistili její obsah.
