Sobota – Nalodění v Mandalině
Naše lodní výprava byla již od samého počátku plná zvratů. V domluvený den 30. 8. v 6 hodin ráno jsme se sešli v Telnici, odkud měla celá posádka vyrazit směr Chorvatsko. Sešli jsme se všichni, až na jednoho člena posádky. Záhy jsme zjistili, že jeden z námořníků nabyl pocitu, že se vyjíždí až v šest večer a v klidu doma spal. Cesta tedy začala neplánovaně přejezdem přes Vyškov a s hodinovým zpožděním. Přesto jsme zdárně a relativně včas dorazili do Šibeniku, kde horký vzduch voněl borovicemi a slanou vodou. V maríně Mandalina už na nás čekala naše loď – Oceanis 45, štíhlá kráska s délkou téměř čtrnáct metrů. Na první pohled působila majestátně, vybavená komfortem, který by nám leckterý apartmán mohl závidět – klimatizace, kávovar, ledovač. Ale věděl jsem, že opravdová síla plachetnice se neukáže v přístavu, nýbrž na moři.
Posádka se sešla v plné sestavě: Jan a Petr – moji věrní druhové (synové), Libor s úsměvem od ucha k uchu, Kuba, co nikdy nezkazí žádnou legraci, Jája, která přinesla do týmu ženský klid i energii, Míra vědec, který již ví že v 6 je opravdu ráno , Vojta – zdatný pomocník, a Adam, nováček, ale s očima, v nichž se zračilo odhodlání. Devět duší a já, kapitán, spojení jednou lodí a jedním cílem.
Naložili jsme zásoby, mezi nimi i víno a pivo z rodné země – spolehlivé jistoty, které na palubě nesmějí chybět. Když jsme večer seděli na palubě a sledovali, jak nad pevností sv. Michala zapadá slunce, věděl jsem, že nás čeká týden plný příběhů.
Neděle – První vítr, první zkoušky
Ráno začalo kávou, nad rozprostřenou mapou. V 9:10 jsem vydal povel k vyplutí. Vítr měl 11 uzlů – tak akorát, aby se plachty napnuly a loď ožila. Jenže sotva jsme zvedli plachty, ukázalo se, že naše loď již má svá léta. Lana byla unavená, kiking nevydržel a praskl. Loď zakvílela, posádka ztuhla. Byla to křestní sprcha, která nám ukázala, že plavba nebude jen pohodlná vyjížďka.
Zastavili jsme u ostrůvku Tužbina. Kotva se zabořila do písku, moře bylo průzračné a my se s chutí vrhli do moře. Na palubě jsme si dopřáli oběd, slunce hřálo, a přestože jsme věděli o přetrženém laně, dobrou náladu nám to nevzalo.
Večer jsme dorazili na Murter, do maríny Betina. Loď jsme uvázali a zamířili do oblíbené restaurace Basilico Bistro Pizzeria. Tam, uprostřed starého městečka, s pizzou, burgry a vínem před sebou, jsme vstřebávali první zážitky.
Pondělí – Nová lana, nová naděje
Ráno jsme vyrazili do místního obchodu s lodním vybavením. Potřebovali jsme lana – silná, pevná, spolehlivá. Když jsme se vrátili, loď byla opět připravená na cestu, a tak jsme v 9:10 mohli vyrazit k ostrovu Vrgada, kde se nachází krásná pláž.
Zastavili jsme u písečné pláže na bóji a posádka se rozprchla – někdo do moře, někdo do baru na míchané drinky, jen námořník Peťa se pustil do přípravy oběda. Za nedlouho již oběd na lodi voněl do dáli, ale opravdovým zážitkem byl večer v zátoce Landin na Pašmanu. Přesun v nafukovacím člunu na břeh měl svou poetiku. V restauraci Gajeta nás čekaly mořské plody pečené na ohni, chorvatské pivo a víno. Pod hvězdami, s nohama v písku, jsme si připadali, jako by se zastavil čas.
Úterý – Vlny a déšť, skutečná plavba
Vypluli jsme už v 7:15. Čekala nás dlouhá cesta kolem Pašmanu a Ugljanu do přístavu Preko. Dopolední zastávka na ostrově Iž byla klidná – koupání, oběd, odpočinek. Ale moře si vzápětí řeklo o své.
Vítr zesílil na 21 uzlů, vlny se zvedly na metr a půl. Když jsme propluli úžinou mezi Rivanjem a Ugljanem, začalo pršet. Na palubě jsme byli mokří do poslední nitky, ale loď letěla vpřed. V tu chvíli jsem cítil, že jsme se stali opravdovou posádkou – žádný strach, jen soustředění a radost z plavby.
Do Preka jsme dorazili kolem čtvrté. Tam nás čekali přátelé z druhé lodi a další orelští výletníci, kteří přijeli trajektem. Večer jsme všichni usedli v restauraci Čoko Roko. Smích, sklenice vína, společné historky – to je sůl moře, kterou si člověk odnáší navždy.
Středa – Krabi a nuda pláž
Doplnili jsme zásoby, křupavé pečivo z místní pekárny vonělo ještě teplem pece. Poté jsme zamířili směrem k Murteru. U ostrůvku Čavatui jsme zakotvili a pustili se do koupání. Vylovili jsme i starý drátěný koš plný krabů – ti se nakonec vrátili na svobodu, protože na talíři skončilo jen naše lodní jídlo.
Večer jsme zakotvili v zátoce Podvršak, kde byla velká pláž s občerstvením, kde voněly langoše a palačinky. V dáli byly vidět siluety lidí z nudapláže na konci hornatého výběžku. My jsme se ale stáhli na palubu a s poháry vína v rukou sledovali, jak se světla z pobřeží odrážejí na hladině.
Čtvrtek – Romantika a Kaprie
Ráno jsem si přivstal. Vylidněná zátoka, hladina jako zrcadlo a já – plaval jsem sám, obklopen tichem, které znají jen námořníci.
Pak jsme zamířili k ostrovu Kakan. Nejprve jsme se uvázali u bóje, ale místní vybírač poplatků nám poradil levnější zátoku Natprisvliga. Tam jsme se setkali s druhou lodí, koupali se a obědvali.
Večer jsme zakotvili v městečku Kaprie. Hloubkoměr ukazoval pouhý metr a půl (loď má ponor 2,2 metru), ale naštěstí skutečná hloubka byla 3,8m – bezpečí zajištěno. V restauraci Neptun jsme si pochutnali na výtečné večeři a pak se vydali na loď. Noc byla velmi hlučná, když chorvatská posádka na sousedních lodích zpívala své písně až do rána. Kdo měl špunty do uší vyhrál.
Pátek – Návrat do Šibeniku
V 9:25 jsme opustili Kaprie a zamířili k ostrovu Krbela Vela. Dopolední kotvení, koupání a oběd na palubě nám připomněly, že se plavba chýlí ke konci. Odpoledne vítr zesílil, zadní vítr o síle 8–13 uzlů nás donesl až k úžině u Šibeniku.
Na benzínce jsme se nechali napálit – ochotný pomocník, který nám pomáhal uvázat loď, nebyl zaměstnanec, ale podnikavý místní obyvatel. Dýško si však stejně odnesl. Nakonec jsme v pohodě zajeli zpět do Mandaliny. Posádka byla sehraná, a tak jsme manévry zvládli s absolutní lehkostí.
Večer jsme vyrazili do historického centra Šibeniku. Uličky voněly jídlem, pouliční hudba hrála se linula městem. Poslední večeři jsme si dali v jedné z malebných restaurací a po té se vydali nakouopit suvenýry na místní tržiště. Čekala nás poslední noc v přístavu – to byla naše rozlučka s Jadranem.
Sobota – Cesta domů
Ráno proběhl úklid, poslední snídaně na palubě a předání lodi. Personál charterové společnosti nám příliš radosti neudělal, ale to už nemělo význam. V 10 hodin jsme naložili věci do našeho věrného „Mamuta“ – Renaultu Master – a vyrazili domů.
Epilog kapitána
Týden na moři je jako rok na souši. Zažili jsme radost i zklamání, déšť i slunce, smích i únavu. Ale především jsme byli spolu – devět duší a jedna loď. A já, kapitán Laďa, mohu říci jediné: byla to plavba, na kterou nikdy nezapomeneme.
A vím, že příští rok se zase vrátíme. Protože moře si nás už vzalo za své.
